3. Pomsta a něco víc
3. Pomsta a něco víc
Ráno bylo pro Reinharda kruté. Bolelo ho celé tělo ale nejvíc hlava, záda a žaludek. Nemohl se ani hnout a tiše trpěl. Až pak, když bolest trochu ustoupila, byl schopen vstát, ale zahnali ho znova na lůžko a on rád poslechl. Cítil se mizerně.
Ale vlastně ho ani nepřekvapilo, když se u něj odpoledne objevil Severus. Bledý a ustaraný Severus. Proplížil se kolem madame Pomfreyové a opatrně usedl na stoličku vedle jeho postele.
"Jak se cítíš?" zeptal se potom tiše.
"Mizerně. Pokud nemusíš, nikdy nerozbíjej cizí imobilizační kouzlo. Bolí to."
"Jo, beru si to k srdci. Ale teď mi řekni, co se stalo, že jsem včera našel Lotty brečící před zmijozelskejma kolejema?"
„Pokusili se ji dostat. Ji i mě. No skoro se jim to povedlo. Oba nás znehybnili a ji se pokusili znásilnit. Já mě být na řadě pak. Tak jsem prolomil kouzlo, trochu je zpacifikoval a pomohl Lotty. A ta pak pomohla mě sem. To je celé."
"Ježišmarjá..." ulevil si Severus. "A já, proč se na mě pokusila proklít, když jsem se jí ráno šel vzbudit... Do hajzlu! A víte, kdo?"
"Tuším, schválně si ověř, kdo má z vaší koleje asi metr osmdesát a je blond. Další dva bych tipoval na Poberty. Jeden z nich byl určitě Petr, je divně cítit."
"Počkej, jak tušíš? A metr osmdesát a blond vlasy se hodí asi tak na dvacet lidí..." posteskl si Snape a snad poprvé v životě toužil někoho dlouho, dlouho škrtit. Třeba Poberty.
"Myslím, že od vás to byl Lucius, měl zvláštní parfém. A od nás Pettigrew a Potter. Black na to byl dost opilý a Remus by do tohohle nešel."
"Ale pořád jsi mi nevysvětlil, proč si to jen myslíš? To měli masky? A jestli ano, proč jste jim je nestáhli? Přesněji, proč jim je Lotty nestáhla? Tak otřesená být ještě nemohla. Spíš bych to tipoval, že byla vzteklá, ten šok se dostavil až potom."
"Nevím, nestáhli, sakra, já jen nechtěl aby použila Cruciatus…! A pak mi už bylo zle, chápeš?"
"Cruciatus... Počkej! Ona se pokusila použít Cruciatus?!" Snape na něj vytřeštil oči.
"Jo, byla naštvaná. Chápeš? Použil bych ho s chutí taky, ale vím co dělá a je to hnus."
"Ne, počkej... Takhle naštvaná nebývá!" ohradil se Snape. "Takhle moc ne. Kdyby na ně chtěla pustit oheň, nebo něco podobného, chápal bych to, ale tohle... Věř mi, znám ji. Tohle by... udělala jen kdyby přišla o něco, na čem by jí hodně záleželo. Hodně," zdůraznil.
"O panenství nepřišla, na to jsem byl včas vzhůru. Jen… dal jsem jí sponku a pak ji neměla. Tak, asi ji… ji rozbili."
"Jo... To asi jo..." Severus si jen povzdechl. V tomhle případě už nebylo tak těžké pochopit, co se odehrálo. Na to znal Charlottu až moc dobře... Ještě chvíli si s Reinhardem povídali, ale pak na něj přišla madam Pomfreyová a bez milosti ho vykázala, že prý potřebuje klid.
Severus se rychle vrátil na kolej, aby si s Charlottou promluvil, ale ta nebyla k nalezení. Zelené šaty ležely zmuchlané a potrhané v koutě, na nich boty. Ale jeho kamarádka nikde. Chvíli po ní pátral, ale když nebyla ani v knihovně, ani kde jinde, usoudil, že než začne burcovat učitele, chvíli počká, jestli se někde neobjeví... Po včerejšku a potom co mu řekl Reinhard chápal, že nemá chuť nikoho vidět.
Černovlasá dívka v dlouhém černém plášti se obezřetně proplížila kolem dveří na ošetřovnu a potom otevřeným oknem vylezla na parapetní římsu. Nohy se jí ještě dost třásly, ale bylo to bezpečnější, než riskovat, že ji madam Pomfreyová nachytá. Pomalu se po kolenou dostala až k oknu, za kterým uviděla jeho světlovlasou hlavu. Zaťukala na sklo.
Pohnul hlavou a pak se ještě pomaleji zvedl. Naznačila mu, že nemusí, ale to už stál. V obličeji se mu odrazila bolest, ale dokázal dojít k oknu a otevřít jí ho.
"Ahoj kvítečku, vypadáš zase dobře."A překulhal do postele. "Omluv mě, jsem KO."
"Jo to vidím," slezla dolů a oprášila si kolena. "Vlastně jsem se přišla zeptat, jak je, ale když tě vidím - ta otázka by byla hodně hloupá." Pod levým okem měla modřinu.
"Omlouvám se," řekl a lehl si pohodlněji. "Jak je tobě?"
"Mizerně, ale trochu líp... Už si aspoň nešlapu na šaty a nebolí mě nohy z podpatků..." popošla k němu a chvilku se na něj dívala. Potom vzala ze stolečku kapesník a osušila mu orosené čelo. "Včera jsem ti zapomněla poděkovat.."
"To je v pořádku a je mi líto, že… ti zničil sponku. Já, jak se dostanu ven udělám ti novou, slibuji."
"Radši ne, ještě bych o ni znova přišla a to už by potom vážně... nedopadlo dobře," sedla si vedle na stoličku jako předtím Sev. "Jen... Myslíš, že jsi některého z nich poznal?" nadechla se potom zhluboka.
"Vím kdo to byl. Neboj, pak to vyřídíme. Společně, ano?" usmál se na ni.
"Och, tak to bude nanejvýš zajímavé..." ušklíbla se. "Přinejmenším se ale chci pomstít za tohle!" přiložila si ruku na tvář. "V životě mi nikdo nedal facku takovou silou..."
"To Lucius, má rád násilí..."
"Myslela jsem si to. Hovado jedno!" ulevila si a v modřině jí najednou začalo tepat. Potřebovala bych si to zchladit, napadlo ji kradmo, ale plížit se po ošetřovně - to zrovna riskovat nehodlala.
"Led je v pytlíku na stolku. Omlouvám se, že ti ho nepodám, jsem unavený."
„Prosím tě lež, vypadáš jak poloviční mrtvola v posledním tažení,“ zavrtěla hlavou a přitiskla si ledový sáček na tvář. Rázem se jí ulevilo. Přesně to potřebovala, jenže shánět led se jí moc nechtělo. Ukazovat slabost by bylo to poslední. „Když tě tak pozoruju,“ pronesla zamyšleně, „mám sto chutí říct Severusovi, aby ti namíchal nějakej ten svůj osvědčenej dryák. Ne, že by madam Pomrfeyová nedělala, co mohla, ale myslím, že přidávání určitých přísad do léků zakazuje Školní řád.“
„Dryák? Co to je? Hnusná věc, co mě postaví na nohy?"
"Přesně tak. Protáhne tě jak kominická štětka..." Trochu si posunula pytlíček s ledem. "Severusův nejlepší kousek tě postaví na nohy asi tak za deset až patnáct minut."
"Může to být i pomalejší. Jen, aby mi nebylo tak zle. To by bylo fajn," Reinhard zavřel oči.
"Řeknu mu... Nejsi to ty, když tu ležíš takhle zpráskanej..." Pomalu se zvedla a připlácla mu napůl roztálý led na nateklé oko. "Lež v klidu," ušklíbla se sarkasticky. "asi si budeš muset zvyknout na horší věci, než je jen natlučený tělo."
"Jako třeba na co, kvítečku?" zeptal se jí tiše a mrkl.
"Jako třeba výprask od holky. Nezapomeň, dlužím ti odvetu..." uchechtla se, otevřela si okno a vylezla na parapet. "Nebo další výprask od Nebelvírskejch kreténů, až se domáknou, že víme..." A najednou byla pryč. Jen okno se s tichým klapnutím zavřelo.
Reinhard si oddechl a pak se pokusil usnout. Přece jen, byla to bláznivá holka, ale on ji měl rád.
Charlotta se mezitím vrátila zpátky na Zmijozelskou kolej a zalezla si do rohu. Severus měl ještě hodinu, takže musela počkat. Možná se trochu prospat a vymyslet, jak se pomstí... A že se pomstít chtěla. Měla vztek, zraněná tvář ji bolela a nejhůř jí bylo při myšlence na to ponížení... Jenže v tom byl i ten zatracenej Schneider. A tentokrát na něj musela počkat. Trochu poklimbávala, když si vedle ní někdo sedl. Ani neotevřela oči. Jen se trochu pousmála.
"Čau, tak jak bylo na lektvarech?"
"Dobře a co ty? Byla‘s za Reinym? Jak se má?" zeptal se Severus a usmál se na ni. "A zřejmě měl pravdu, nejvíc mimo vypadaj Potter s Pettigrewem."
"No, tak to mu můžeme připsat bod. Jinak se má ne moc slavně... Potřeboval by trochu povzbudit," pomalu otevřela oči a dvojsmyslně na něj mrkla. "Co se takhle vloupat do kabinetu lektvarů... Abychom mohli jim mohli konečně napráskat? Jestli ho bude léčit Pomfreyka, nevyhrabe se z postele ani za týden."
"Ale zas nebude mít následky. Vím, co po mě chceš, ale tohle jsou bojové lektvary a pokud je začne užívat jako mladý, může si na nich později vypěstovat závislost. Nebo mu to může oddělat srdce, či játra."
"Ale no tak, já po tobě nechci, abys ho vyléčil z několika násobných bojových kleteb... Chci jen, abys tomu jeho uzdravování trochu pomohl. Koneckonců, on sám se tomu taky dvakrát nebrání..."
"Koneckonců, on sám je kapitální blázen, že? Co je do tebe blázen..."
"Nebuď směšnej, ano? Prostě mu namíchej něco, aby nemusel tejden ležet jako lazar... A koukej se přitom usmívat," šťouchla do něj a zvedla se. "Já si jdu prostudovat nějaké pěkné kletby. A najít led..." povzdechla si a zmizela směrem k dívčím ložnicím.
"Jo, jo, však už jdu," zabrblal Severus a šel si připravit věci, co potřeboval. Ano, mohl mu přichystat lektvar, ale ten nesměl být Poppy moc nápadný, jinak by se okamžitě domákla co a jak. Stačí když se Schneiderovi uleví a přestane mít bolesti.
"A stejně si myslím, že je do ní blázen," neodpustil si nakonec.
Charlotta mezitím našla starou knihu a v ní mrazící kouzlo, takže teď polehávala na posteli a znova si ledovala tvář. A přemýšlela. Kupodivu ne o pomstě. Blázen, co je do ní blázen... Pch. Do mě? Podívala se do zrcadla na stěně. Rozhodně nesplňovala ideál krásy, jaký vyznávala celá řada jejích spolužáků. Ani omylem. A Schneider? Teď se snaží o revoltu. To ho přejde, do půl roku nejdýl. Je moc namáhavé stát mimo dav. A Evansová s ostatními ho hodně rychle přesvědčí... Zatím to ovšem byla zábava, jak se snažil. Ale nevydrží mu to. O to byla ochotná se vsadit.
"Jenže co když mu to vydrží?" zeptala se najednou sama sebe. Ano, měl odvahu a byl tak trochu cvok. A dokonce, to mu přiznávala, uměl bojovat. Jenže bylo to všechno? Opravdu? Nebo v tom bylo něco víc? Pamatovala si jeho výraz, když se objevil, aby ji zachránil, ještě předtím než ho zasáhli do zad. Šel z něj strach. Ale přesto se o ni staral... I když jemu ublížili, pořád se staral jak na tom je a nedovolil jí použít Cruciatus, aby se pomstila, což posléze vyhodnotila jako správnou věc. Kouzla, která se nepromíjí nejsou moc zábavná.
Ne že by měla tak silný morální smysl, ale věděla, že je asi tak jedna z pěti na celé škole, kteří ty kletby umějí použít. A že by se na to přišlo. A že by jí potom nikdo nepomohl, protože za Nepromíjené kletby je Azkaban, bez diskuze. Zachránil jí krk, to musela uznat. Ale prostě nemohla uznat, že by se po takových letech objevil někdo, někdo s jeho postavením, komu by stála za víc, než jen nadávku, nebo rvačku. To nešlo. Zmijozelská výchova jí jasně ukazovala, kde má místo a kde by se měla držet. A ona přes všechny své snahy se tam držela. Mohla jim nadávat, mohla je provokovat, mohla s nimi bojovat. Ale úctu si nikdy nezískala. A neviděla, nebo nechtěla vidět, důvod, proč by to teď najednou - mělo být jinak.
Jenže na druhé straně, když se na to zadívala pohledem dívky, která s ním jako jediná na plese tancovala a ke které se choval jako k dámě a dokonce ji věnoval dárek, musela se chtíc nechtíc usmát. S těmi svými jizvami nevypadal jako princ z pohádky, ale na druhé straně mu nechyběl ani smysl pro humor.
Hloupá diskuze, ozvalo se její tvrdé, racionální já. To které většinou převládalo, které jí pomohlo udržet si zdravý rozum. Postaví se na nohy, vyprášíte těm třem dovedům kožich a všechno se vrátí k starému. Za dva roky vypadneš a zapomeneš, že vůbec kdy existoval. A to bude jedině dobře. Jedině tak tě to nebude bolet. Zavřela oči a otočila se na bok.
Mezitím Severus domíchal odlehčenou variantu svého lektvaru. Vážně hodně odlehčenou, vysloveně léčivou... Takže trochu jinou, než o kterou ho žádala původně. Nalil ho do nenápadného flakónku a ten zastrčil do kapsy. Potom jako myška vyklouzl ze sklepení a zamířil k ošetřovně. Zvolil si přímou cestu, na lezení po parapetu se necítil.
Ale madame Pomfreyová kupodivu nic nenamítala. Vlastně byla ráda, že za tím tichým chlapcem někdo přišel, když už měl povolené návštěvy. Připadal ji tak podivně vzdálený od ostatních, jako kdyby ho něco tížilo a on se toho nedokázal zbavit. A když viděla, že je vzhůru, pustila Severuse dál a odešla si za svými věcmi.
"Ahoj Severusi," usmál se mladík na lůžku.
"Nazdárek. Přicházím jako velvyslanec... Ech, řekla mi, že zrovna nestojíš o to flákat se celý týden na týhle posteli," odtušil černovlasý kluk a sedl si vedle něj na stoličku.
"Zrovna mi to nepřipadá jako příjemné trávení času."
"Hm, o tom taky něco říkala. A taky o tom, že bys sis chtěl protáhnout svaly a osobně si popovídat s Potterem," Severus se pousmál a vtiskl mu lahvičku do dlaně. "Můžeš to vypít na třikrát, nebo naráz a potom tak dva dny simulovat, abys nebyl moc nápadný... A neboj, je to docela neškodnej lektvar, odlehčená forma bojového, nebo zesílená forma léčivýho, můžeš si vybrat."
"Takový bývají ideální, děkuji. To se mi bude hodit." Schneider se rozhlédl a pak ji odzátkoval a napil se. "Brrr, ale moc dobrý to není."
"Snad jsi nečekal nějaké Chateau..." Kamarád se pobaveně ušklíbl. "Má to léčit, ne chutnat. A mimochodem, mám pro tebe docela dobrou zprávu. Lotty jizva nezůstane..." dodal potutelně.
"To jsem rád… Kvůli ní," dodal Němec rychle a ani se nezadrhl v řeči. "Evansová se jí alespoň nebude moct smát."
"He, tak ta si důvod najde," Severus si spokojeně zamnul ruce. Sice se Reinhard maskoval, ale on by býval vsadil krk, že se mu vážně ulevilo. "A mimochodem, když už jsme u Evansové... Být tebou, tak se asi brzo připravím na pořádnou návštěvu, bez debaty po tobě jede."
"Bez debaty, já ji nechci. Nemám ji rád a navíc mě zrzky moc neberou. Nebo spíš mě nebere ona. To je celé."
"Jestli jí to vysvětlíš, jsi dobrej. Ale jinak ti to schvaluju, protože po ní zase jede Potter... A sám víš, čeho je schopný..." Severus se na chvilku odmčel. A v nestřežené chvíli najednou vypálil: "Že jsi do Lotty blázen?!"
"Potter mi může políbit… Nebo raději ne!" Reinhard se zašklebil a znova se napil z flakónku aby nemusel odpovídat. Severus se jen ušklíbl. Viděl mu to skoro na očích.
"No nic, asi půjdu, za chvíli tě to položí, asi si pár hodin pospíš... Mimochodem, Lotty se ptá," - tedy neptá, ale až s ní zase bude mluvit, bude aspoň moc na Reinyho zavést řeč - "koho bys vyřídil radši. Malfoye, nebo Pottera s Pettigrewem?"
"Řekni jí, že dáma má právo volby..." zašeptal najednou strašně ztěžklým hlasem Reinhard a pak zívl. "Pozdravuj... Kvíteček..."
"Jojo, budu," Severus se pousmál, když Reinhard usnul spánkem spravedlivě unavených. Pche, ti dva kolem sebe krouží od prvního dne. Jen ho zajímalo jak dlouho ještě. Jak zná Lotty, mohlo by to klidně trvat celý rok, nebo i dva... A vydrží to Reinhard tak dlouho? Hm, usmál se, to uvidíme.
Viděli se znova na večeři. Netvářila se zrovna přívětivě, ale už mnohem mileji, než to první ráno, kdy jí viděl a viděl, jak má pod okem šrám přes celou tvář. Sedla si k němu a nalila si černý čaj s mlékem. A slastně přivřela oči, když se poprvé napila.
"Hm. Tohle mi chybělo... Jak se má Reinhard? Už je mu líp?"
"Teď spí a bude tak spát do večera. Pak by si měl dát poslední dávku a dospat do rána. Všechno by mu mělo srůst a i ta bolest přestane. Jen bude ještě malátnej, jinak se postaví na nohy za dva dny a třeba klidně může jít trénovat ten váš bláznivej famfrpál."
"Jejich bláznivej famfrpál... Já chodím jen kibicovat a vůbec. Být tam nahoře, tak schválně nahrávám soupeři, vždyť mě znáš," sarkasticky se ušklíbla a znovu se napila. "Doufám, že bude na nohou co nejdřív. Čert vem famfrpál, ale Potterovi s Malfoyem je třeba leccos vysvětlit."
"To ano, mimochodem Reiny říkal něco o tom, že si máš jako dáma vybrat, kterého chceš zpráskat…"
"Jak milé," utrousila tiše. A chvíli přemýšlela. Logicky, měla by napráskat Malfoyovi... Jenže potom pochybovala, že by se dožila konce školy bez úhony. I když se jí to příčilo, poslechla hlas rozumu: "Necháme to tradičně, já Nebelvír, on Zmijozel. Bude aspoň sranda."
"Ano, myslím si, že navíc blonďák nedostal už dlouho nakládačku a na Reinyho se vždycky třásl, takže to třeba bude brát i jako výchovnou lekci."
"Pro mně za mně, může to brát jakkoliv, třeba i jako masturbaci..." Charlotta si jen povzdechla a mimoděk si přejela tvář. "S jizvou bych byla sexy, co?" nadhodila potom. Severus zavrtěl hlavou.
"Říkal jsem ti, že potom jizva nezůstane."
"Jen aby... Nepotřebuju další důvod...."
"Reinymu by ses líbila i s ní," neodpustil si kamarád. To už ho praštila lžičkou.
"Jednou provždy! Reinhard je..." nadechla se, aby vymyslela nějaké trefné přirovnání. Nakonec vyprskla: "O Reinhardovi si celá škola říká, že jede po tobě, tak mu to nekaž ještě víc, jo?"
"No, on mi řekl, že nejsem jeho typ."
"Jojo, to řekl tobě... Ale masové názory se velmi těžko vyvracejí. A jestli ty nejsi jeho typ, tak já jím nejsem tuplem..." Jen zavrtěla hlavou nad nesmyslností takové myšlenky. Reinhard... A zamilovaný do ní? Taková pitomost!
Jenže když ji o půlnoci vyhnaly z postele špatné sny, automaticky si vzpomněla na něj. Neplánovaně. Potom na sebe hodila plášť a ztichlými chodbami se proplížila až k ošetřovně. Co to dělám?, napadlo ji přitom. Ale hrdost jí nedovolila se vrátit. Pokračovala dál, až se dostala až na ošetřovnu a pak vklouzla dovnitř. Ležel tam, měsíc mu svítil na obličej a vypadal tak strašně bledý. Až se skoro lekla, že je mrtvý.
"Reinharde..." opatrně mu zatřásla ramenem. "Reinharde!" Přitáhla si k němu stoličku, ale potom si sedla na postel. "Schneidere!" Vůbec si nepřipouštěla, že se jí do hlasu vkrádá lehká hysterie. Pak uslyšela jak tiše dýchá. Tiše ale pravidelně. Hrudník se mu pravidelně zdvíhal a víčka se mu co chvíli jemně zachvěla jak se mu něco zdálo.
"Do háje, ty ale dokážeš člověka vyděsit..." poznamenala tiše, byla si jistá, že jí vnímá. A vůbec jí nenapadalo žádné rozumné vysvětlení, proč se tu courá v noční košili, když ho tak nesnáší. "Přece by sis nenechal ujít příležitost, jak nakopat Malfoyovi zadek, ne?"
"Ty přeci taky ne," zašeptal najednou nezvykle ochraptělým hlasem až se lekla. Pak pootevřel oči. "Ahoj kvítečku."
"Parchante!" zamračila se a snažila se zklidnit srdce, které jí vyskočilo až do krku. "A neříkej mi kvítečku, sakra!"
"Vždycky tě to nazlobí... A tobě to sluší, když se zlobíš."
"Máš jediný štěstí, že jsi nemohoucí, jinak bych ti jednu vrazila. Koleduješ si o ni..." zamračila se ještě víc a pak si uvědomila, že je vážně jen v noční košili. A blahořečila všem svatým, že je tu šero a on nemůže vidět jak rudne.
Díval se na ni a pak pomalu natáhl ruku a sevřel pramínek vlasů, co jí spadal na jeho dosah. Vypadal trochu zasněně.
"Hele, co to... Sakra..." trochu se zakoktala. Ještě že tohle nikdo nevidí. By jí předhazovali týden, jak jí připravil o suverenitu i o řeč. "Asi bych měla jít," zamumlala nakonec. "Jsem ráda, že už je ti líp..."
Sklonil ruku. "Asi ano, ať tě tu nikdo nevidí."
"No co, tak by si akorát rozšířili okruh témat," ušklíbla se. "Dej se brzo dohromady..." Pak zamířila k oknu. Ale nakonec si to rozmyslela.
"Dobrou noc, kvítečku," zašeptal, když za ní klaply dveře.
Zapadla do postele, jak nejrychleji to šlo. A zakázala si dělat plané, hloupé naděje. A taky si opakovala "Schneider“ a „Nebelvír" až z toho usnula.
O několik dní později
Ozvalo se hlasité křupnutí, které se poněkud bez melodramatičnosti, jakou by si daná situace vyžádala, rozlehlo jednou z hlavích chodeb Bradavického hradu. To Luciovi Malfoyovi křupla nosní přepážka. A pak druhé křup!, to když tím nosem narazil na stěnu a potom si ho Němec otočil k sobě a praštil ho do žaludku.
Pravda, Lucius si říkal, že aristokraté nikdy neřvou a nebrečí. Teď řval bolestí a tekly mu slzy. Ten Němec ho nepřišel porazit v kouzelnickém souboji, který by mohl odmítnout. Ne, on ho zmlátil. A teď, když ho přirazil ke zdi a syčel mu do obličeje, podivnou prastarou řečí, věci, kterým rozumělo jeho temné nitro hluboko v něm samém, bál se. A přesto ho v jiném koutku duše stále obdivoval.
Jsem skutečně zvrácenej, napadlo ho, když dostal poslední úder a posadil se. Pak uslyšel jen: "Jsme vyrovnáni." A zvuk mizejících kroků. Klidných neuspěchaných... A tak dobře známých.
"Říkal jsem, že mě přizabije, jestli mu šáhnu na holku," zahučel potom a vyplivl zub. Doprdele. A ještě si říkal, že ty zuby vyrazí pro změnu Potterovi s Pettigrewem, protože to oni ho do tohohle navezli. Ale někdo ho předběhl. To odpoledne. Na louce pod hradem.
Charlotta si tentokrát dala záležet. Takže když Potterovi podpálila u jezera zánovní hábit, byla u toho půlka školy. Včetně Severuse, který se sám sebe ptal, jestli nemá vařit další lektvar. A Reinharda, který to sledoval z povzdálí. A když mávla rukou a James Potter začal poskakovat a vřískat, lehce se usmál.
"To si snad děláš prdel, ne?" zaječela na ni Evansová a vytáhla hůlku. Charlotta ji odzbrojila jediným mávnutím a její úsměv připomínal hadí.
"Nepleť se do toho, jestli nechceš přijít k úhoně. Já mám účet s nimi, ne s tebou!"
Reinhard se klidně vyvaloval na lavičce, ruce jakoby ledabyle za hlavou, nohy zkřížené. Ale kdo by ho znal lépe, věděl by, že je kdykoliv připraven zasáhnout. Teď ale budil dojem okázalého nezájmu.
Potter se díval na ni a bylo mu jasné, že je zle. ŽE ona ví. A jde do tuhého.
"A jakej účet?" pokusil se nadhodit frajersky a rozhlédl se. Petr se mu krčil za levým ramenem a Sirius s Remusem usoudili, že tohle není jejich problém a vyklidili pole.
"Hooodně velkej účet," utrousila ona nedbale a poslala proti němu další dávku ohně. Vůbec se nezabývala tím, jak to bude snášet. Nedala mu vůbec čas. "Pobavíme se, jo?" sykla jen mezi zuby a než stačil cokoliv říct...
"PETRIFICUS TOTALUS!" křikla vztekle.
Ztuhl jako prkno a cítil, že Petr za ním také. Za chvíli cítil, že se vznáší... Otáčí hlavou dolů a zbytky jeho hábitu se hrnou týmž směrem. Ona stála dole a klidně se mu drze šklebila do tváře.
"Je to bezva, ne?" Zvedla ruce a on začal opisovat kruhy. Pořád větší a větší. "Pozdravujte oliheň!" zamávala jim nakonec a pustila je do jezera. Potom tleskla a on cítil, že se zase může hýbat. A plavat o což se okamžitě začal pokoušet… A Petr s ním.
Když vylezli na břeh viděli, jak se Schneider lehce usmívá a v tom úsměvu není veselí. Jako by jim hrozil. Ještě jednou… Ještě jednou…
Ale jinak to bylo docela legrační, pozorovat je, jak se hrabou mokří a vzteklí z vody.
* * *
Jenže to taky byl jeden z posledních velkých zážitků, ten rok. Ale taky uzavřená kapitola. Definitivně. Vůbec všechno, co mělo co dělat s Reinhardem se tímhle spojilo v kruh a skončilo. Charlotta Chartierová zase zalezla do své ulity a nenechala se z ní vytáhnout. Nikým. Pro ni to skončilo. Bylo to možná hezké, ale bolelo to. A tu bolest si netoužila zopakovat. Stáhla se do sebe a vidět ji bylo maximálně u jídla, na hodinách a v knihovně. Najednou, jakoby by nebyla. Kdyby nesložila všechny NKÚ na výbornou, mohli by všichni přísahat, že se vypařila do vzduchu.
Reinhard se začal prohánět víc na koštěti a taky začal studovat a s podivným zápalem, který by od něj nikdo nečekal. A hlavně věci, které by ani Severus nečekal. Magii, kterou se proslavil Zmijozel a jiní a která byla opravdu nebezpečná.
Školní pohár vyhrál Nebelvír, ale bylo to jen velmi těsně.
A pak tu najednou byl konec školního roku a s ním prázdniny a bledý Němec odjížděl domů. Podivně smutný a s chvějícíma se rukama.
Charlotta nechala, jako každý rok, Severusovi svoji adresu, protože ji každý rok ztrácel, a lehce ho políbila na tvář. To už stáli na nádraží King‘s Cross. A ona najednou nasedla do dalšího vlaku a odjela. Severus se za ní chvíli díval. A potom zašel za Reinhardem, kterého právě opustila poslední Nebelvírská fanynka. Evansová.
"Jdu se rozloučit. Uvidíme se příští rok?" zeptal se tiše a v duchu kamarádku pohlavkoval, že nepočkala ještě chvíli. Teď tu nikdo nebyl, mohla si s Reinhardem promluvit v klidu...
"Budu tam... Pokud přežiju prázdniny."
"Hele, přežij. Vím, že se tomu těžko věří, ale Lotty tě potřebuje... Vážně. Nedává to najevo, vím, ale potřebuje tě. No nic, dávej na sebe pozor a příští rok buď nastoupen," Severus se trochu nervózně zasmál a podal mu ruku. "Uvidíme, určitě."
"Určitě a, Severusi, dej na ni pozor. Já, opravdu budu mít veselé prázdniny."
"Jo, jo." Správně si domyslel, že ty veselé prázdniny byla hodně velká nadsázka. Ale neřekl nic. Jen si tiše povzdechl a potom se vydal na autobus domů. Prázdniny. Měl divný pocit. Příští rok už bude zase o něčem jiném. A všechno se začalo ubírat směrem, který ho zároveň děsil i fascinoval. Možnost volby... Vždycky má člověk možnost volby.
Trochu se usmíval. Ještě má dva roky, aby se rozhodl. Ještě má čas.
+ 4 kapitola: Lektvarista, Voják a Kvíteček +
=0)
(Teressa, 27. 1. 2010 19:20)